Umíme se správně omluvit?

Omluva má být součástí běžného života každého z nás. Už malé děti učí rodiče "udělej malá", starším dětem se vysvětluje omluva jako součást slušného chování a postupně se nám dostává do podvědomí a stává se - nebo by se alespoň měla stát - samozřejmostí. Přesto kolem sebe vidíme, že lidé se neumí nebo nechtějí omlouvat. Možná je to vyhrocenou dobou, možná je omluva vnímána jako slabost. Osobně vnímám omluvu jako důkaz silné osobnosti, která si uvědomuje chybu, připouští ji a je ochotna za ní nést následky.

V časopise Školní poradenství v praxi 1/2021 nakladatelství Wolters Kluwer vyšel článek popisující omluvu jako "jednu z dovedností ovlivňující úspěšnou mezilidskou komunikaci". Jak se tedy dobře omlouvat? A v souvislosti s tím mě napadá ještě další otázka: Má se omlouvat i nadřízený svému podřízenému, když jeho aktivita byla z pozice funkce správná, ale osobnostně už ne tak úplně?

Řešila jsem s rodiči jedné třídy výuku kolegyně, která nebyla úplně v pořádku. Rodiče si vyžádali online setkání pouze se mnou a panem zástupcem a já, aniž bych to kolegyni řekla, jsem rodičům sdělila termín schůzky. Z mé pozice ředitelky asi bylo vše v pořádku, ale osobnostně jsem to - přiznám se, že ne hned - cítila jako špatný krok. A kolegyni jsem se omluvila podle pěti fází dobré omluvy: "Napsala jsem rodičům termín schůzky, aniž bych vám to předem oznámila" (shoda na průběhu události), "nebylo to správné, měla jsem vás informovat" (akceptace vlastní chyby), "mrzí mě to" (vyjádření lítosti), "o výsledcích schůzky vás budu samozřejmě informovat" (nabídka, vynahrazení škody), "příště vám setkání s rodiči předem oznámím" (ujištění, že se situace nebude opakovat).

Z omluvy jsem měla dobrý pocit a věřím, že i kolegyně. Pokud je to tedy potřebné, omlouvejme se za své chyby, i jako nadřízený pracovník. Ideálně správně a bez hledání viny jinde. Lidé to určitě ocení.